Bez začátku, bez konce Psal se rok 2002 a s kolegou jsme nastoupili na noční službu.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být jakkoli výjimečná, přesto se odehrála událost, která v nás zanechala tichý, nepojmenovatelný otisk. Byl Štědrý den, hodiny ukazovaly 02:20, čas, kdy město spalo a jeho obyvatele čekaly magické chvíle plné rodinné pohody a radostných dětských očí, zářících ve světle vánočních stromků. Naším cílem byl hřbitov v nedalekých Semicích, kde měla proběhnout rutinní kontrola.
Vstupní brána byla uzavřená, kolem panovalo naprosté ticho. Beze slov jsme si vyměnili pohledy, souhlasné kývnutí znamenalo pokyn ke vstupu. Chlad nás okamžitě udeřil do tváře, neporušená sněhová pokrývka tlumila každý náš krok a vzduch byl nehybný, až nepřirozeně klidný, nic nenaznačovalo lidskou přítomnost. Na hrobech tiše dohořívaly svíčky se slabě chvějícími se plamínky. Po několika krocích jsme si však všimli něčeho, co do tohoto obrazu nezapadalo. Uprostřed cesty se ve sněhu objevilo procesí lidských stop, které působily čerstvě a byly jasně čitelné. Vedly mezi náhrobky, aniž by bylo možné určit, odkud přišly. Baterkami jsme prohledávali okolí, nikdo zde však nebyl. Jejich následování nás dovedlo až do levého rohu hřbitova, kde stopy průvodu končily v kruhu, který by jako vítr rozfoukal. Hlavou mi proběhla myšlenka, že majitelé stop přelezli zeď, netrvalo však dlouho abych zjistil, že tato domněnka nebyla pravdivá, za zdí po nich nebylo ani památky. Ani jeden z nás nebyl náchylný k přehnaným obavám, přesto se v nás usadil neklid, který se nedal rozumně pojmenovat. Ticho náhle působilo těžce a prostor hřbitova ztratil svou obyčejnost.
Dodnes, kdykoli projíždím okolo tohoto místa, vybaví se mi tato noc. Pokaždé mám stejný, těžko popsatelný pocit, ale ne vše musí dávat smysl, aby to dokázal lidský rozum vysvětlit. S kolegou na tuto vánoční službu nikdy nezapomeneme.

Přeji Vám krásné a klidné Vánoce, plné štěstí a radosti ....

Miloš Ťupa